Pořád jsem si říkal, že ulovit svoje první kilo nebude lehké. Na jaře jsem se tomu sice přiblížil, ale ještě to nebylo ono, chybělo totiž něco, něco málo. Červencový charakter počasí pomalu pohřbíval naděje, že se to podaří, přívalové srážky a následné teplo vrhalo klima spíše do pásu deštného pralesa i se svojí vlhkostí kulminující někdy až ke 100%. Počasí ve zbytku Evropy nevypadalo o moc lépe. V Alpách se objevil tu a tam jeden letový den, čehož s vervou využívali hlavně místní piloti. Předpovědní modely se úspěšně netrefovaly ani den předem, kdy jsme plánovali létání na druhý den, abychom následující den ráno zase odvolávali naplánovaný výlet. Koncem července se konečně začaly sunout tlakové výše jedná za druhou, jak to známe z klasického schématu letního počasí tu a tam říznuté nějakou rychlou studenou frontou.

Najednou to vypadalo, že se konečně dá zase plánovat. Již dva měsíce jsem nepřetržitě sledoval korelaci mezi předpovědními modely, které používám a výkony borců kolegů ve švýcarském Fiesch. Slovo dalo slovo a dal jsem se dokupy s kamarády z PG Plzeň. Jelikož jejich klub vlastní klubovou dodávku s lůžkovou úpravou, bylo cestování i samotné táboření hodně masňáckou záležitostí.

Samozřejmě samotný přesun do Švýcarska nás moc optimisticky nenaplňoval, neboť jsme projížděli frontálním systémem postupujícím od západu. Uštěpačné poznámky typu „přes Alpy přechází fronta kolem tří dnů“ mě nechávalo klidným. Čím více jsme se blížili na západ, tím deště ubývalo a tu a tam zasvitlo i slunce. Zastavili jsme se ve Furském průsmyku a dívali jsme se do map se staženými tracklogy místních borců, jestli sem někdo lítá. Jeden tady měl otočňák. Koukneme se směrem na východ a na to, že bylo kolem sedmé ráno, termické závany zde dosahovaly takové intenzity, že chvílemi nefoukalo nic a chvílemi to rvalo min 10 ms. Celou atmosféru ještě podtrhovaly cáry mraků, které se kolem nás razantně zvedaly. "sem neletíme ani náhodou“ říkáme všichni jeden přes druhého, celou drsnou atmosféru ještě navíc umocňoval Rhonský ledovec, který zavlažoval úzké údolí svými četnými vodopády.

Po tom co jsme projeli údolím Goms, jsme stanuli pod lanovkou, která vede na Eggishorn (2946 m). Mezistanice se nazývá Fiescheralp (Kühboden), odtud se také startuje. Nakoupili jsme si prenametky, které platí celý rok za 66 CHF na 6 jízd a hurá nahoru. Bylo kolem 11:00 a první piloti už kroužili ve vzduchu. Po stanutí v mezistanici jsme se pověsili za místní borce a ti nám ukázali startovačku, startovné se zde nevybírá.

Dlouho na nic nečekáme a skáčeme do toho. Místní podmínky byly tento den silné, stoupáky rozbité, trochu to klapalo. Po prvním přeskoku si to suneme po prvním rameni a ani ne po 10 km nás zastavuje silná údolka , která fouká úplně obráceně než jsme zvyklí tzn. od vyšších partií údolí k nižším. Všichni, kdo se rozhodli tudy letět najednou zpomalují a padají jako by naráželi do neviditelené stěny. Každý padák, který tudy letěl skončil na stejném místě jako my. Jdu s Pavlem alespoň na pivko a čekáme na svoz (ještě že toho P.P.- vynikající svozař máme). Doufám, že další den to bude lepší. Večer, po tom co jsme se ubytovali v campu hned u přistávačky rozebíráme situaci s tím, že musíme být brzo na startu.

Další den je neděle. Ještě že máme zakoupeny permice, tak předbíháme asi 2 hodinovou frontu nedočkavých turistů, kteří se chtějí pokochat krásou největšího alpského ledovce (Aletschgletcher). Padáky začaly točit v tento den už o půl jedenácté. Dnes starujeme něco po jedenácté a máme asi tak 2 stoupáky ztrátu před prvními borci. Dnes je den jak víno, sice blautermik a k tomu „klidné“ stoupáky do 5ms. Letíme první rameno, na konci již vidím místo, kam jsme se zařekli že nepoletíme. Přiblížíme se k Rhonskému ledovci, tu se mě podaří ustředit stoupák a jsem najednou před rozhodnutím skočit tento ledovec. S třemi piloty ho nakonec skáču, letím kousek dál a najednou koukám jsem nad parkovištěm, kde jsme se tři dny předtím shodli na tom, že tudy nepoletíme. Dívám se směrem zpět a vidím kolegu jak si to žene přes ledovec, hobluju kopec nad Furským průsmykem a čekám, místňáci to poslali podle předpokladů dál směrem Chur (asi nejlepší rozhodnutí tohoto dne), my po krátké diskuzi letíme zpět. Čistý vzduch a blautermik nám poskytují po celou cestu nádherné výhledy na okolní kopce dosahující nadmořských výšek až 4000m. Po cestě zpět si uvědomuji, že lítat na jv hřebeni odpoledne není úplně zadarmo, vymetám žebra a pomalu se sunu zpět. Před posledním přeskokem musím něco dotočit, točím s mísňákem a ten místo toho aby se vrátil, letěl někam do „Čábuzí“   podle fieschského ledovce směrem země nikoho.  Na to nemám morál a rozhodně přeskakuji zpět nad lanovku. Jelikož mě zastavuje silný západní vítr, vidím že natáhnout další rameno je nemožné. Přistávám nahoře, po pěti hodinách letu toho mám dost a dolů sjedu lanovkou. Pavel se ještě pokouší natáhnout nějak rameno, všem nám to nakonec dalo nějakých 60 +- s návratem---- pěkný den. Libor to zkouší proti větru a vyhnívá někde nad Brig v kopci. Nedaří se nám ho najít a tak pro něj musíme navečír ještě jednou. Po třech hodinách pochodu je vyčerpaný…. . Večer hodnotíme situaci. Máme ještě jeden letový den a poté půjde fronta, kluci mají touhu si skomplentovat tým, jelikož jim chybí Hanka M, rozhodujeme se, že pojedeme na Pieve di Alpago a zkusíme tam polétat.

Další den se nám podařilo stanout na startu před 11 spolu s místními borci. Jelikož jsme ve vyší nadmořské výšce je zde jasno, díváme se kolem a vidíme jak hřebeny drží pásy nízké oblačnosti jako hráz. Vůbec to nechodí, nakonec se do toho odhodláme naskákat, po půlhodinovém boji se mě podaří něco ustředit a půlmetrem se sunu nahoru, přeskočím ještě směrem k Fieschergletscher, kde Pavel něco kroutí, vybublinkuji  na první přeskok, hop a zase se to opakuje, spolu s kolegou šudláme nulky a podaří se nám vyzvedat. Po cestě potkávám borce z X-alps a točím s ním stoupák, po tom co jsem se juknul na www.rebullxalps.com vím, že to byl čechoameričan Honza Rejmánek. Najedou vidím padáky jak se vrací, nesecvakne mě to, letím dál a zase ta údolka, končím na místě co první den tentokrát spolu s Liborem. Poté co se naše rozházená grupa sejde, razíme na cestu.  

Co se jeví na mapě jako kousek, ve skutečnosti trvalo mnohem déle. V Pieve de Alpago kroužíme asi napopáté po vesnici, tu vydíme policejní auto. P.P. jim vysvětluje mezinárodní řečí lovců mamutů co chceme, znakovou řeč pochopí hodně rychle, pověsíme se za ně a s eskortou přijíždíme na přistávačku. Je ještě tma, jsou vidět hvězdy…frontu jsme podjeli. Ráno se probouzíme a se svítáním dorazila i fronta. Pozdravíme se s holkama a ony po snídaní odjíždí někam na koupání i s jejich skupinou (dnes zřejmě letovo nebude). Po poledni se to začalo trhat, vyjíždíme na Mt. Doladu, zde se mraky napekly natolik, že se nám to přestává líbit, nikde nikdo. Balíme vercajk a volíme koupačku v jezeru. Po cestě vidíme jediný padák, že startuje. Zahneme k jakémusi domku, kde místní farmář učí lítat svého desetiletého synka na pravěkém křídlu. Stojí za ním, má ho přivázaného k pasu, nahodí mu padák, synek odlétá a on ho brzdí lanem. Zatleskáme a dojedeme k jezeru. Po koupání v ledové vodě se ještě jdeme kouknout na místní výuku na rogalu. Na břehu jezera je partička asi 10 lidiček, kteří mají lano přivázané k rogalu, kde na stojáka je ukurtována holčina. Skupina se dáva do pohybu držíce se lana a holčina popoletí asi 20m. Pokusy se neustále opakují, přestává nás to bavit. Domluvíme se s holkama přes telefon. Prý jsou všichni odpačatí a míří do Kobaridu. Tak my samozřejmě také.

Místo tradiční poklidné atmosféry  ve Viliho kempu byl zvolen větší, hlučnější kemp Lazar. Na místo přijíždíme v podvečír, jsme úplně grogy. Dáme si jedno pivko v hospodě a já se snažím proti zvyklostem implementovat startovačku Sorica. Renča ještě kontaktuje nějakého slovinského lítače Pavla Kante, jestli nejde zítra na Soricu, bohužel jde na Kobalu, prý už to letěl nejmíň 30x. Dobře, Jelikož je to tam pěkná štreka a pak se musí ještě kus pěšky, vstaneme v 6:00. Někteří členové výpravy začínají brblat. Jde se na kutě.

Ráno vstáváme, připojí se k nám ještě Indián a my pádíme na start. P.P. nás vysadí pod Soricou (díky Pavle) a že pro nás nepojede kdyby něco. Brblání některých se stává nesnesitelným, hodím padák na záda a mažu na kopec s Liborem, který je také nadšen. Upocení kolem 10:00 vylezeme na kopec, nikde nikdo. Zalesněné údolí s tu a tam loučkou, dává tušit, že tento terén není  vhodný pro úplné začátečníky. Brblání dosahuje bodu varu. Sklon svahu je také docela extrémní. Tu v úžlabině vlevo pod domělým startem vidíme startovat padák. Přesouváme se tam. Ve vzduchu jsou dva padáky a tandem. Rozbaluji, je zde startoviště tak pro maximálně dva padáky. Během chvíle jsem ve vzduchu, vzhledem k brzké hodině a charakteru dne dostupy max 200m nad kopec, čekám na ostatní. Během 20 minut je celá partička ve vzduchu, místňáci jsou již na prvním přeskoku. Skáču za nimi. Kolem 12:00 prolítá celá naše partička 5 km od Kobaly, tam je ještě mrtvo. Dostupy jsou maximálně 1600 m, protahujeme se nad žebry, kde je mezí zemí a mrakem asi tak 100 m škvíra. Konečně Krn. Něco si přítáčím a skáči na Stol. Když už brousím kolem vysílače vidím Libora s Pavlem jak bojují ve psí výšce o záchranu, absolutně nechápu jak je to možné. To je na dlouho říkám si a letím s jedním padákem na Gemonu, cesta celkem v pohodě akorát mu nechávám náskok 2 km, poněvadž je neustále v mraku. Dolítáme na Gemonu. Ještě se koukám kudy se skáče to údolí, zakroutím hlavou a jedu zpět, nad Gemonou jsem kolem 14:00, Cestou zpět potkávám Libora, Pavel nikde, letím na Stol. Pořád se nemůžu vyzvedat ke skoku na Polovnik, trvá mě to nějakých 20 minut, místňák mi zatím ulétá, konečně chytnu malou výšku a skáču. Krn nrní vidět. V plánu mám dát Soricu zpátky a ještě s vrátit na Kobalu. Letím ještě za Kobalu, po 10 km mám konec štreky na dolkuz a chci se vrátit, bohužel jeden hřeben před Kobalou se mě nedaří vyzvedat a ozkouším jednu nouzovou přistávačku - místo se jmenuje Kněšske Ravne. Po pětikilometrovém pochodu a kocháním se místními krásami mě jede naproti Indián, paráda (vezu se bavorákem jako baron). Dozvídám se, že on s Liborem dali zpátky Kobalu a mají tutový kilo, mě to nakonec dalo nějakých 120 km s návratem (osobáček a radost maximální). Večer jsme se jali trochu slavit, po 7 hodinách letu byla únava slušná.

V ten moment přijíždí další grupa je to Johan, Venca a Robik. Robik mě vyzvedne v hospodě a já jdu k nim. Mluví nějak divně, jak to neznám, rozvážnou mluvou a za každou větou slyším místo tečky kudla, berem kudlu, máš kudlu?. Sice nevím co to znamená, ale asi se to dozvím, dám s nima pivko, pokecáme o křovákovi roku. Další den se potkáváme s celou ústeckou partičkou na Kobale. Je jich tam dost, prý se leti Gemona. Začnu se chystat a najednou koukám joja jsou už ve vzduchu. Hmm startuju s nějakou další vlnou, letím klasickou štreku tj. Mrzli  Vrh, Krn a Stol, za Stolem se to začíná pomalu dekovat, vracím to zpátky a vyhnívám pod Polovnikem. Ale i tak to byl pěknej let. Cestou zpět mě vezme bez stopování německej padáčkář od Salzburku, mluvím s ním o terénech, je docela fajn. Večer je rozlučkové popíjení s Hankou a Renčou a jejich „klubem“. Renča jde na obchůzku, po chvíli se vrací od ústeckého stolu zdrchaná, i přes její severomoravský původ, nerozdejchává drsnou mluvu a chování severočechů…..svojí intuicí rozpoznává, že jakýsi Johanides působí přechytralým dojmem. A že všichni jsou neurvalí na něžnou část jejich výpravy – asi nějaká ženská solidarita nebo co. Inu pohled zvenčí bývá někdy zajímavý. Posedíme ještě chvíli a osiříme, holky jedou další den domů a jdou tudíž brzo spát. Probouzíme se do dalšího rána, fouká svižně…ústečáci se rozhodují, zdali nepojedou na Lijak. My se domlouváme, že jedeme také, akorát se k nám ještě přifaří parta 6 švýcarů, mají ale pěknou vyjednávačku, tak jsme pro. Přijíždíme na Lijak, duní jako blázen. Volám Šturymu, potvrzuje hypotézu z kopce. Švýcaři jedou  k moři a my do Tolminu.

Alternativní zábava by mohla být půjčit si kajak a jet kousek po Soče. Zajdeme tedy do půjčovny, dívčina se ptá jaké máme zkušenosti, koukneme se na sebe a prohlásíme směle, že nějaké by byly a ona na to, jestli umíme eskymáka, říkám ne a je po vyjednávání - jedině objednat den předem s instruktorem. Ještě skočíme do turistického centra, kde je inet zadarmo a skoukneme počasí, zítra by měl být pěkný den. Volám ještě Šturymu že by nebyla od věci Sorica….. ubytujeme se tentokrát v klidu u Villiho , po nocování v hlučném Lazaru je to jako oáza. Jdeme do Soči, kde stavíme hráz, čímž pobavíme osazenstvo břehu. Po celotýdeních trampotách stavíme hráz do kosočtverce, na závěr se zde symbolicky  vykoupeme. Druhý den světe div se Sorica, nesorica se zase všichni potkáváme na Kobale, je to nějaký jalový. V tu ránu na mě někdo (Johan) houkne hele už letí ze Sorici….řeknu si chjo ( radši se asi nebudu dívat ani na pohár). S Liborem si říkáme, že do toho skočíme okamžitě za jojoboys, ti samozřejmě moc dlouho nezevlují a spolu s Robertem do toho hupsnou.

Je to zřejmě boj s takovým nasazením, že je najednou jeden padák na smrku (křovák roku bude mít letos hodně nominací). O.K. nic mu není, my svižně přebíháme na start - úplně to vypli, asi po 20 minutách se skupina ve složení Johan, Venca, Fiky a nějakej Venus vyzvedává. Nám ne a ne fouknout. Konečně závan jdeme do toho já, Libor a Babajda. Po chvíli prolítá Libor stromem a vytáhne si záložku, já úspěšně vyklesávám asi 120 m pod start. Něco se mi podaří chytit na boku kopce, nakonec točím s Martinem, první skupina je už na Mrzlim vrchu. Libor nikde, koukám pod sebe - přistál na kopci porychtovat záložku. Spolu s Martinem skáču na Mrzli vrh, tomu se nějak moc nedaří a tak se rozdělíme. Kus za Stolem potkávám Fikiho jak se vrací, poletím dál, říkám si dokud nepotkám ty dva kudlaře a poletím s nima tzv. kudlu. Před přeskokem na Gemonu vidím jak se blíží joja. Pověsím se a letím stylem vytočit vedle koce šlápnout, vytočit atd. dotáhnu to s nima až k Polovniku, kašlu na ně říkám si, to nemám za potřebí. U Krnu se to dekne vysokou oblačností, najdu si místo nad větší pasekou sbírám bublinky a čekám až se to urve. Najednou přilétá Robert. Po další chvíli v předpokládaných místech to začíná bublat. Letíme spolu, je to paráda. Ještě se k nám připojí Gin boomerang, kterého pak vidím někde v 1900 jak nechtěně přistává do kosodřeviny, hlavně že je živej. Dáváme se na cestu ke Kobale, já si ještě vylétnu ke křížku a koukám se směrem k východu, jak se nějaké jojo plazí v psí výšce nad údolím….po přistání se dozvídám, že to byl Venca (Je to bojovník. Dva dny předtím jsem v podobné situaci radši volil nouzové přistání). Všichni se ve zdraví setkáváme na přistávačce v Tolminu a sdělujeme si zážitky. Po krátké rozmluvě a loučení se s našima ústeckejma, skáčeme do auta a upalujeme směr domov.

Sečteno a podtrženo z 8 dnů jich bylo 6 letových a z toho 3 supr letové. Už se těším na další výlet.

Pár obrázků: